prof. PhDr. Libor Pavera, CSc.

Zemřel Drahomír Šajtar

Je tomu vlastně jen pár hodin, co jsem se dozvěděl zarmucující zprávu, že navždy odešel doc. dr. Drahomír Šajtar, jeden z nestorů naší literární vědy, znalec mnoha českých, ale i světových autorů, zvláště potom ruských. Organizátor vědeckého života na Ostravsku a ve Slezsku (po několik desetiletí), představitel mnoha institucí stavovských i občanských. Náš přítel a v posledních letech blízký spolupracovník.

Jen stěží lze obsáhnout všechny aktivity a aktiva, která Drahomír Šajtar za svůj život vytvořil (narozen 17. 6. 1922 v Záblatí u Bohumína). Bylo by potřeba odvolat se na jeho bibliografii, kterou zčásti vydala ostravská univerzita, zčásti ji doplnil sborník Chodec cestami poezie; bylo by zapotřebí uvést zde tisíce dopisů, rozsáhlou korespondenci, kterou vedl s mnoha učenci i spisovateli už od svých let nejmladších (s Janem Vladislavem, s Vilémem Závadou, s Oldřichem Králíkem aj.); bylo by zapotřebí vyjmenovat jeho organizátorské počiny, zvláště pak starost o časopis Alternativa, který v posledních letech pod jeho kuratelou vycházel...

Do posledních chvil byl to člověk plný elánu a zájmu o věci literární i veřejné. Jen před několika dny jsme spolu ještě živě rozmlouvali o mnoha tématech.

Především jsme spolu s Drahomírem Šajtarem a s jeho ženou Květou listovali (bohužel poslední) knihou Tři kapitoly bezručovské a oceňovali smysl grafika Svatoslava Böhma pro vkusnou knižní úpravu, beroucí v potaz obsah textu. Rukopis knihy jsem měl možnost číst už v loňském roce, jednotlivé kapitoly jsem poslouchal ještě dříve v ústní podobě při svých návštěvách Šajtarových v jejich porubském bytě. Všechny ty úvahy zrály dlouho, ostatně jako jiná témata, která v průběhu svého vědeckého života zpracovával a k nimž se několikrát vracel, hledaje jejich finalitu. Sám v knize uvádí, že téma této knihy jej provázelo od let padesátých 20. století, kdy se hlouběji začal Bezručem (osobně se znali) a jeho texty zabývat.

Jako by kruhem se letos navrátil k látce, kterou se vlastně započalo jeho vědecké dílo – pomineme-li knížku Zlomená gesta (1946). Text knihy je místy vzrušující a dobrodružný. Dobrodružné bylo získávání materiálu pro snesené úvahy, vzrušivě na nás působí pádná dikce všech sdělení a přítomný imperativ, co ještě patří a co již ne do skutečné bezručovské vědy. Jeho cílem bylo oddělit zrno od plev, udělat inventuru dosavadního bádání, ukázat omyly a slepé uličky, i posuny a pozitiva dosavadního bádání. Kontext rozšířil i doslov Josefa Durčáka.

Kniha se doc. Šajtarovi nepsala lehce, není ani snadná pro čtenáře. Je poučená, přesná, minuciózní. Některým skutečnostem se až nechce věřit; sám jsem jednu věc ověřoval v určité pozůstalosti. Jako by se v ní zračilo znásobeno to, co se sám kdysi naučil od učitelů, svých mistrů, s nimiž měl štěstí se setkávat v čase svých univerzitních studií, i později (Václav Černý, Albert Pražák, Jan Mukařovský, Oldřich Králík aj.).

Jeho rozhleděnost po slovanských i neslovanských literaturách byla úctyhodná. Ale samo obsáhlé vědění a dychtivost studovat literární matérii by k oslovení čtenářů a posluchačů nestačily: měl i dar a schopnost předávat poznané druhým. Narace v jeho ústním i psaném projevu měla vždy svoji laťku posazenu na vysoké úrovni.

Ale nezůstali jsme při poslední návštěvě pouze u jeho nové knížky, z níž měl pochopitelně radost, i když tuším, že už pomýšlel na projekty další... Sdělil jsem mu, že za občanské sdružení Společnost Leopolda Vrly, které kdysi spoluzakládal, jsme ho letos navrhli ocenit Cenou města Ostravy za celoživotní přínos literární kultuře. K výzvě se přidala i jiná občanská sdružení a vysokoškolské ústavy a podporu našla rovněž u stavovské organizace, Obce spisovatelů.

Právě Obec spisovatelů a činnost jejího ostravského střediska byly dalším z řady témat, které jsme otevřeli. Leželo mu na srdci zvyšování kvality toho, co ostravští spisovatelé (v nejširším smyslu toho slova) publikují nejenom na stránkách regionálních periodik, ale celonárodně nebo v zahraničí. V poslední době „sázel“ zejména na prozatorské umění Marie Vosikové. Neopomněl přitom připomenout, že v Ostravě své první překlady tiskl Jan Vladislav, jehož odchodu na počátku března jsme rovněž vzpomenuli (s Vladislavem byli spolužáky z pražské fakulty, náleželi do tzv. rozptýlené generace). Stejně tak v této souvislosti Drahomír Šajtar připomněl „Tondu“ – dr. Antonína Satkeho, CSc., který nás opustil v závěru loňského roku a jenž patřil k badatelům lidsky i vědecky jemu nejbližším.

Rovněž se zahraničím, zejména s prostředím slovenským, polským a francouzským, byl neustále v kontaktu. V posledních letech, zvláště díky svým aktivitám rusistickým, se rozvinuly jeho kontakty s vědci v USA a v Ruské federaci. O všem tom jsme si vyprávěli a vyměňovali informace.

Stačil jsem mu ještě sdělit několik postřehů z vlastní četby a z přípravy nového svazku genologických studií, i to, že počítače nám nepomáhají jen vysázet knížky a časopis, ale mohou být nápomocny při porovnávání textů; měl velikou radost z výsledku jedné exaktní zkoušky a s nefalšovanou lidskou emocionalitou a vztyčeným ukazováčkem se pozastavil nad tím, jak lidé inteligentní, třebas bývalí rektoři nebo prorektoři, se dopouštějí hanebných lží... Jenže za svůj život poznal tváře i chování mnoha lidí – těch běžných, ale i těch z oblasti věd a umění. Vždy se trápil nečistým charakterem a postranními úmysly lidí, ale zároveň věděl, že člověk má tyto lidské slabosti a ty že se v klíčových okamžicích projeví... Bohužel mnohdy nám schází pověstná míra.

Byl v názorech konzistentní, usiloval být spravedlivý a nestranný, nestranický i nadstranický, jak je to vůbec možné realizovat. V době lidí s páteřemi podobajícími se pověstnému hadovi je zapotřebí tyto jeho rysy stálosti v názorech podtrhnout. Neměl rád ani někdejší „tajné“ nebo komunisty.

Ani věci veřejné nezůstaly při našem posledním setkání bez rezonance. Stejně jako sport, divadlo, film...

Bylo toho vždy hodně k diskusím. I k následným telefonátům, které vyplňovaly čas mezi našimi setkáními.

Odešel člověk, který nám zde zanechal veliké literárněvědné dílo. Přesto – nebo možná právě proto –, že mu v některých dobách nebylo dovoleno oficiálně publikovat. Nejenom podle mého soudu měl již dávno být jmenován profesorem. Měl k tomu všechny předpoklady. Získal si navíc přízeň mnoha mladých literárních vědců, kteří s ním vedli korespondenci nebo ho navštěvovali doma, diskutovali s ním a on jim obětavě vycházel vstříc radami i konkrétní pomocí. Byla to možná jistá splátka dluhu, neboť v posledních letech mu zdravotní stav nedovoloval činně působit za katedrou. Vytvořil si tak vlastně i svou vědeckou školu. Narozdíl od těch, kteří katedry měli a tento potenciál promrhali.

Zůstává zde tedy permanentně přítomen v mnoha směrech, některé nejsou ještě nyní rozpoznány.

Je tomu vlastně jen několik hodin, co jsme se osobně rozloučili, podali si ruce a na znak přátelství si vzájemně zamávali. Je to jen několik hodin, co přišla zarmucující zpráva, že 4. 4. 2008 krátce po 18 hodině doc. dr. Drahomír Šajtar už navždy odešel do říše věčného času. Bude nám chybět, a snad právě proto si ho budeme připomínat: jeho knihami, studiemi, edicemi, prostřednictvím jeho „světů ze slov“.